Z fotogalerie ...


Náves
Image Detail
Křížek
Image Detail

NESMĚŘICE

Na pravém břehu řeky Želivky se v nadmořské výšce 325 metrů rozkládá ves Nesměřice, leží těsně pod přehradou. Jméno obce asi vzniklo z osobního jména Nesimír - ves lidí Nesimírových. Ves se nazývala Nesmiřice, až v 19. století byl název pozměněn na Nesměřice.

První písemná zpráva je z roku 1295 in Nesmiricz. Náležela ve 13. století pražským biskupům a později ve 14. století i arcibiskupům. Dle urbáře zde byl jen dvůr, který držel jakýsi Macek. Šlo zřejmě o poplužní dvůr náležející biskupům a Macek byl jeho nájemcem. Osoda zde vznikla až později, kdy v roce 1390 dle register bylo v Nesměřicích mimo poplužhího dvora pět a čtvrt lánu. Toto vše a blízké Hulice měl purkrabí za svou službu neboli provizi. V roce 1436 český a uherský král, císař římský Zikmund Lucemburský dal tento majetek do zástavy Trčkům z Lípy. Trčkové nechali v 16. století postavit ve vsi tvrz, kde měli vladycké sídlo. Od nich získal Nesměřice v roce 1548 Adam z Říčan a ze Zásmuk. Ten ale již v příštím roce v sobotu po svaté Lucii prodal ves s kusem řeky Zrucké (Želivky), hrad pustý Hradecko (Hrádek Odranec) s mlýnem, pastvištěmi, dědinami, podacím kostelním pustým, ves Hulice a dva mlýny, mlýniště a dvůr pustý v Nesměřicích za 1 200 kop českých grošů Apoleně Kraselovské z Hlavatec. Apolena byla manželkou Václava z Kraselova, který však zemřel již šest let předtím, než jeho manželka, vdova, Nesměřice koupila. Měli spolu dvě dcery, Kateřinu a Marijánu. Apolena Kraselovská si zvolila za své sídlo právě Nesměřice a žila zde až do své smrti v roce 1565. Ves po ní zdědila dcera Marijana Kraselovská, provdaná Leskovcová z Hlavatec. Měla za manžela Václava z Leskovce. Po ní držela Nesměřice její dcera Anna z Leskovce. Anna byla druhou manželkou Jiříka z Hazenburka a na Mšeném. Dosud držela Nesměřice jen v zápisech královských, prosadila však, že v roce 1585 jí císař Rudolf II. prodal dědictví zápisné Nesměřice, tvrz, dvůr poplužní a ves, ves Hulice a ves Kalné za 2 300 kop míšenských grošů a vložil zápis v desky zemské. Anna prodala v roce 1596 celý majetek Jetřichu Lukaveckému z Lukavce a sedmi jeho mladším bratrům. Z nich zůstal na Nesměřicích sedět Jetřich, Jan, Petr, Jindřich, Matěj a Jiří. Nesměřice ale hodně zadlužili a tak v sobotu na den svaté Brigity 1603 za 100 kop grošů dluhu postoupili tvrz Nesměřice s veškerým příslušenstvím Jaroslavu Mičanovi z Klinštejna a na Vesci, který rovněž pro dluhy ještě v tomto roce postoupil ves Petrovi Malovcovi z Malovic, kterému patřily také Odlochovice. Jeho manželkou byla Majdaléna ze Stradonic. Té nechal hned při koupi zapsat právo na tento majetek. V roce 1610 převzal zadlužený statek Nesměřice rytíř Jindřich Mirek ze Solopysk. Jednalo se o tvrz, dvůr poplužný, pivovar, ves Nesměřice, Hulice, Hradecko, dvůr při mlýně Sýkorovském, pustý zámek Hrádek a podací kostelní u svatého Filipa a Jakuba na Hrádku.

Jindřich Mirek se na tvrzi usadil natrvalo i s celou rodinou. V roce 1617 mu tady zemřel v mladém věku syn Simeon, kterého nechal pochovat ve zručském kostele Povýšení svatého Kříže. On sám zde zemřel 11. srpna 1620 ve stáří šedesáti let. Byl převezen do Kutné Hory a zde v chrámu svaté Barbory pochován.

Jindřich Mirek se zúčastnil pražského stavovského povstání v roce 1618 a tak po bitvě na Bílé hoře mu konfiskační komise odejmula třetinu majetku.

Tuto třetinu kam patřily také Nesměřice koupil od české komory za odhadnutou částku 13 821 kop míšenských jeho syn Václav Ladislav Mirek ze Solopysk v roce 1623. Václav Ladislav se navrátil ke katolické víře a zaplatil i pokutu, proto mu byla část majetku prodána.

Dlouho však majetku neužíval. V příštím roce prodal majetek s povolením královské komory Michalu Bohuslavu Znějovskému z Korkyně. Jednalo se o císařského sekretáře české komory, horlivého katolíka a přítele jesuitů. Nový majitel, který se usadil na zdejší tvrzi, koupil v roce 1627 i nedaleké Borovsko. Nabytý majetek nezaplatil, ale navíc i zadlužil. Proto jeho majetek přešel pod správu Jakubu Paravičinovi, měšťanu Menšího města Pražského. Na žádost vdovy, bývalé manželky Michala Bohuslava Znějovského, prodala česká komora celý majetek Bernardovi, hraběti z Věžník a na Zbraslavicích. Po jeho smrti se stala majitelkou Nesměřic vdova po něm, Barbora Eliška Švihovská z Riesenburka. Ta připojila Nesměřice k panství Vlastějovice. Barbora Eliška již na nesměřické trvzi nesídlila a tvrz začala pustnout, až zcela zanikla.

Vlastějovické panství a s ním i Nesměřice kopil v roce 1760 Vilém, kníže z Trautsonu. Dostaly se tak pod velké panství dolnokralovické. Roku 1766 prodal kníže z Trautsonu celé dolnokralovické panství Karlovi Josefovi Palmovi, hraběti z Gundelfingenu. Za tohoto majitele zmizely poslední zbytky tvrze, když v roce 1801 byl zrušen a rozparcelován nesměřický dvůr. Ten se včetně tvrze nalézal na místech, kde dnes stojí stavení čp. 9, 25, 26, 33 a 34. Při likvidaci dvora se zde našly české brakteáty, jednostranně ražené mince z velmi tenkého stříbrného plechu, pocházející z druhé poloviny 13. století.

Při sčítání lidí a domů v roce 1884 žilo v Nesměřicích dvě stě třicet osm obyvatel v třiceti šesti staveních.

Zdejší školácí chodili nejdříve do školy v Souticích a později od roku 1898 do Hulic. V roce 1905 byla ve vsi zřízena expozitura hulické školy, která byla v roce 1910 přeměněna v samostatnou školu. Dnes zdejší děti dojíždějí do školy ve Zruči nad Sázavou.

V roce 1910 patřily Nesměřice pod Obecní úřad Hulice. Žilo zde dvě stě čtyřicet šest obyvatel ve čtyřiceti dvou staveních. Pošta a fara sídlila v nedalekých Souticích. Hostinec vlastnil Josef Blaha a obchod smíšených zboží Alois Vaněk.

Velmi těžký byl přechod přes řeku Želivku, a to zvláště na jaře, když se rozvodnila. Dřevěná lávka byla často zničena, proto došlo na jaře 1935 k výstavbě mostu přes řeku. Stavba poskytla práci mnoha obyvatelům vesnic, ale i okolí. Vzhledem k významu mostu pro nedaleké Hulice poskytla zdejší obec pro výstavbu pozemky, potřebný kámen a povozy.

Na návsi stojí podélná kaple s věžičkou nad štítem. Kaple pochází ze začátku 20. století. Opodál stojí litinový kříž na kamenném soklu.

Největší změna nastala v roce 1964, kdy započaly práce na vybudování údolní nádrže nad Nesměřicemi. Pro dělníky Metrostavu byly postaveny montované ubytovny, které zde stojí dodnes. Zavládl zde nebývalý ruch, hluk stavebních strojů a stálý přejezd nákladních aut, dovážejících materiál na stavbu přehrady. Materiál se převážně dovážel od vlaku ve Zruči nad Sázavou.

Po dostavbě hráze se začala situace uklidňovat a v Nesměřicích se opět rozhostil klid. Jen vysoká hráz se tyčí nad vsí jako obr.

Po změně politického režimu v roce 1989 jsou bývalé ubytovny využívány jako sklady a v upravené části působí firma J + P Nábytek. Další firmou, která působí ve vsi, je Polysan, vyrábějící polyakrylátové koupelnové vány.

V roce 1999 sem byl zaveden plyn, a to i do nedaleké úpravny vody. V březnu 2001 bylo vydáno územní rozhodnutí na zasíťování průmyslové zóny na Nesměřicku. Započal výkup některých pozemků od soukromých vlastníků, který byl ukončen v roce 2003.

Nesměřice jsou od roku 1960 součástí Zruče nad Sázavou. Došlo k jmenování tříčlenného osadního výboru, který zastupuje ves u Městského úřadu ve Zruči nad Sázavou. Ve vesnici dnes žije sto třináct obyvatel a je zde čtyřicet domů, z nichž některé již slouží pouze pro rekreační účely.